DĚJINY MANIPULAČNÍCH TECHNIK

| Články a studie

CESTA SKRZ DĚJINY MANIPULAČNÍCH TECHNIK

Většina z nás, zvlášť v Česku, si často pokládáme otázku “Kdo má oprávnění na to provádět manipulační terapii resp. manipulaci?“

Abychom k tomu dospěli, pojďme se podívat do dějin manipulační terapie ve světe i u nás. Před tím si však ještě řekneme, co to manipulace je, nebo jak jí definujeme.

DEFINICE MOBILIZACE A MANIPULACE

Uspokojivá definice manipulace neexistuje z důvodu její kolokviální funkce. Mnoho autorů považuje za velmi obtížné odlišit „skutečnou“ manipulaci od fyzikální terapie. Někteří vědci se pokusili o platnou definici, ale na konečném znění se dosud nedohodli. Různé definice se také liší podle specializace daného autora. Navíc musíme brát v potaz rozdílnost mezi mobilizací a manipulací.

Pro definici manipulace bylo představeno několik empirických rysů:

  • AKCE (tz. osoba manipulující, působící)
    • Na příjemce je aplikována síla.
    • Linie působení této síly je kolmá (v úhlu téměř 90 °) na povrch postiženého kloubu.
  • MECHANICKÝ EFEKT (účinek v důsledku akce)
    • Použitá síla vytváří pohyb v kloubním spojení.
    • Tento pohyb kloubu zahrnuje oddělení jeho styčných ploch.
    • V postiženém kloubu dochází ke kavitaci.

Nicméně Rychlíková ve své knize definuje, že

– Kloubní mobilizace je postupné zvětšování pohybu v kloubu, opakujícími se pohyby na hranici možného pohybu, tedy těsně před dosažením předpětí v kloubu. Při opakování pohybu se nevracíme do středního nebo výchozího postavení, ale pokračujeme v dosažené hranici pohybu.

– Kloubní manipulace je jednorázový pohyb v kloubu. Manipulaci provádíme po dosažení předpětí jemným rychlým nárazem, kterým se od sebe styčné plochy kloubu oddalují ve smyslu distrakce, nebo se proti sobě posunují, event. se kombinují oba směry pohybu.

DĚJINY MANIPULAČNÍ TERAPIE, FORMACE OSTEOPATIE A CHIROPRAXE A JEJÍCH PRŮKOPNÍCI VE SVĚTĚ

Manipulační terapie (MT) byla používána většinou k léčbě různých muskuloskeletálních stavů a obtíži, včetně poruch páteře, paralelně napříč světem a různými kulturami.

První přímý důkaz o praktikování MT nás vede do Řecka 400 př.n.l., ale první dochované záznamy pocházejí z Číny z období kolem roku 2700 př.n.l.. Prvním, kdo v Evropě popisoval ve svých knihách MT ve smyslu trakce a s poznámkou následného cvičení, byl Hippocrates (460-385 př.n.l.). Jeho léčebné postupy a metody MT byly komentovány a popsány nejen Claudiusem Galenem (131-202 n.l.), římským chirurgem, ale i Avicennou (středověký perský filosof, lékař a polyhistor, 980-1037 n.l.). Přežily více jak 1600 let a ovlivnily budoucí učence, jako Leonarda Da Vinci, a výrazně přispěly ke vzniku západní medicíny na konci středověku.

Od 19. století se MT stala oblastí sporu mezi různými profesemi zapojenými do její praxe. K lepšímu pochopení role manipulačních intervencí v rámci profesí medicíny, chiropraxe, osteopatie a zejména fyzikální terapie je nutná znalost historie manipulativní terapie v těchto různých profesích.

Na základě historických argumentů by se nám mohlo podařit snížit současnou polemiku o tom, které profese mohou oprávněně uplatňovat nárok na praktikování MT a zvýšit tak mezioborové porozumění.

1543 – Andreas Vesalius, vlámský anatom a chirurg, popsal podrobnou anatomii lidského těla.

1580 – Pare, slavný francouzský vojenský chirurg, doporučoval použití MT při léčbě zakřivení páteře.

1656 – Thomas Moulton (Friar), dominikánský mnich ve své knize “The Complete Bone Setter” popsal MT periferních kloubů.

1674 – Johannes Scultetus, německý chirurg, zahrnul popis MT Hippokrata do „The Surgeon’s Storehous“.

V 16.-19. st. většina světové populace žila ve venkovských komunitách a byla příliš chudá na to, aby si mohla dovolit služby dobře vzdělaných lékařů nebo chirurgů. Manipulace se tak opět stala doménou vesnických léčitelů v různých oblastech Evropy a Asie. Tito léčitelé nazývaní kostíři (“bonesetters”) svoje tradiční léčivé umění od nepaměti předávali většinou v kruhu rodiny dál, dlouho před formálním uznáním lékařské profese.

Obecné přijetí MT začalo být v 18. st. odmítáno lékaři a chirurgy. Důvod není zcela jasný, ale může to být spojováno s uvědoměním si nebezpečí vycházejícího z manipulací páteře, která byla v této době oslabena tuberkulózou, v dané době na určitých místech onemocnění epidemických rozměrů.

Významná zdravotnická část se v 19. st. snažila vyřadit v této době čím dál populárnější kostíře z praxe. Jejich úspěchy byly přisuzovány spíše štěstí, než dovednosti. Tohoto názoru byl i tehdy velice známy chirurg James Paget, který na druhou stranu navrhoval, aby se lékaři tomuto umění naučili a pak jej ve vhodné formě sami provozovali.

Výjimkou byl lékař Wharton Hood, který se pod vedením kostířů stal zkušeným v MT a dospěl k závěru, že MT je jak prospěšná, tak bezpečná. V roce 1871 publikoval technickou příručku o MT v The  Lancet, jeden z nejprestižnějších a dosud existujících lékařských časopisů na světě.

1882 – MT zažívá návrat do světa medicíny, byla napsaná i první kniha na toto téma, a dále se v tomto období formují dva vedoucí alternativní systémy zdravotní péče, osteopatie a chiropraxe, které mají společný původ v lidových tradicích kostířů.

Do konce století se absolutně pak mění názory na MT.

CHIROPRAXE

Daniel D Palmer, považování za zakladatele chiropraxe (1845-1913)

Palmer byl dobře vzdělaný a vášnivý vědecký čtenář a učitel, který se stal „přírodním léčitelem“. Navzdory tomu, že termín “subluxace” a její úprava pomocí páky byl zmiňován a popisován i jinými, Palmer je považován za prvního praktika, který tuto techniku používal
(viz „subluxační teorie“, Rychlíková E, Manuální medicína, 5. vydání, 2016).
V roce 1895 Palmer vyšetřil svého vrátného, který byl 17 let hluchý poté, co zvedl těžké břemeno, přičemž mu „luplo“ v zádech.  Palmer si všiml při  vyšetření, že jeden proc. spinosus byl mimo “páteřní linii”, vrazil do obratle a údajně okamžitě zlepšil slyšení dotyčného. Tímto semeno chiropraktické profese bylo zaseto. Palmer uvažoval, že když byl obratel v nerovnováze oproti ostatním obratlům, způsobovalo to tlak na nervy. Dále zdůvodnil, že snižující se nervové vzruchy by jistě ovlivnily viscerální funkce vedoucí k nemoci – “zákon nervů”.

Palmerovy názory přinesly hněv a pohrdání lékařskou komunitou stejně, jako tomu bylo i u A. T. Stilla (viz text níže).

Nicméně v roce 1897 otevřel Palmer svou první vysokou školu The Palmer College of Cure, nyní známou jako The Palmer College of Chiropractic. Jedním z absolventů této školy byl i Palmerův syn Bartlett Joshua nebo B. J. Palmer. Přes stovky chiropraktiků spolu i s D. D. Palmerem bylo stíhaných za praktikování medicínských praktik bez licence. I přesto starší Palmer zahájil vzdělávací turné po západním pobřeží, a jeho syn se přitom staral o prospěch a aktivitu školy. V roce 1910 také představil použití RTG do chiropraxe a v roce 1924 neurokalometr, zařízení, které dokázalo zdánlivě najít „pozici obratle“. Během dvacátých let B. J. Palmer chytře využíval hromadná média k podpoře chiropraxe, a jeho zásluhou přežila profese do 20. století. Chiropraxe se dnes může pochlubit více jak 30 školami a univerzitami po celém světě a přinejmenším v západním světě je na druhém místě za lékařskou profesí, jako poskytovatel primární zdravotní péče. Na rozdíl od osteopatie je chiropraxe dodnes plná vnitřních sporů, jako např., který obratel upravit, pro které onemocnění nebo dysfunkci. Dále se vedou „technické války” ve vnitru chiropraxe, tj. zda jen používat původní filozofii, nebo začlenit do praxe i jiné, zejména fyzikální přístupy. Tyto spory, zdá se pokračují dodnes, což nás vede pouze k otázce, jak přesná je věda za chiropraktikem.

1947 – spolek chiropraktických autorů znovu definovaly teoretické principy chiropraxe a v celém textu se slovo „manipulace“ nikde neobjevuje.

1958 – publikace The National Chiropractic Association, v The National News, varovala své členy, že „rostoucí počet fyzioterapeutů vyškolených v manipulativních procedurách a lékařskému vyšetřování manipulativní terapie představuje skutečnou hrozbu pro pokračující pokrok, možná dokonce budoucí existenci chiropraktické profese “.

Od té doby se chiropraxe pustila do zřejmé kampaně za odstranění fyzikální terapie z oblasti týkající se manipulačních technik. Fyzioterapeuti svým počtem a dostatečným vyškolením v oblasti MT, představují výraznou hrozbu pro chiropraktiky, což posiluje tvrzení, že fyzikální terapeuti (fyzioterapeuti) byli vyučení a zacvičení v manipulaci páteře k praktikovaní a použití ve své praxi od nejranějších částí 20. století.

OSTEOPATIE

Andrew Taylor Still, považování za zakladatele osteopatie (1828 – 1917)

Still byl lékař a chirurg, 30 let svého života věnoval studiu lidského těla a hledání alternativních způsobů léčby nemoci. Věřil v teorii, podle níž by bylo možné posilovat zdraví, udržováním normální funkce muskuloskeletálního systému. Kromě manipulativních technik zahrnoval také myšlenku „magnetismu“ (na rozdíl od dnešní magnetoterapie, tehdy pocházel magnetismus z těla terapeuta). Získal přijetí mezi veřejností a v roce 1892 založil The American Osteopathic College v Kirksville v Missouri. Teorii nemocí a dysfunkcí založil na „narušené tepně“. Věřil, že blokovaný krevní tok vede k onemocnění nebo deformitě, čemuž v osteopatii říkali „zákon tepny“. Jak Stillovy metody rostly v popularitě, bylo otevřeno více vysokých škol a do doby jeho smrti v roce 1917 absolvovalo studium osteopatie 3 000 lékařů.

Jak se osteopatie vyvíjela, byla velká část rostoucího počtu vědeckých znalostí přijímána rychle se měnící lékařskou profesí a byla také vyučována na osteopatických fakultách. Tento paralelní růst vedl k tomu, že osteopatičtí lékaři požívali rovnocenná práva v oblasti právní a profesní praxe jako lékaři, alespoň v USA. Mezi oběma profesemi však existovala a možná stále existuje filosofická propast. V roce 1908, ve své autobiografii Still podrobně popsal, jak by manipulace krční páteře mohla vyléčit mimo jiné šarlatovou horečku, záškrt a černý kašel. Kolik dnešních osteopatů se těchto tvrzení stále drží, není známo, ale návody k výuce kranio-sakrální terapie a viscerální manipulace naznačují, že počet může být významný. Také je zajímavé to, že to byl osteopat, který nakonec ovlivnil britský lékařský systém a tam nepřímo zavedl fyzikální terapii v oblasti manipulativní terapie.

William Smith a J. Martin Littlejohn lékaři ze Skotska, měli uzavřenou dohodu se Stillem. Still je učil MT a oni na oplátku učili Stillovy studenty anatomii, což výrazně zvyšovalo vědeckou platnost této nově vznikající profese. Littlejohn se stal prvním děkanem The College of Osteopathy  v Kirksville. Po návratu do Británie se v roce 1917 stal zakladatelem The British College of Osteopathy v Londýně. Vzdělával své kolegy lékaře a fyzioterapeuty v umění a vědě o manipulaci páteře. Tento krok se setkal se značnou opozicí obou profesí, byl však dychtivě schválen lékařem Jamesem Beaver Mennell (1880–1957) a fyzioterapeutem jménem Edgar Ferdinand Cyriax (1874–1955).

Mannell (1912-1935) sloužil jako lékař a lektor masážní terapie. Byl ponořen do používání fyzikálních prostředků, včetně manuální terapie, při léčbě muskuloskeletálních potíží. V jeho kurzech mu pomáhal fyzioterapeut Edgar Cyriax. Cyriax získal doktorát na Edinburghské univerzitě. Z jeho sbírky dokumentů je zřejmé, že také studoval a praktikoval manipulativní terapii.

V posledním zveřejněném textu Mennell jasně popsal, jak symptomy v oblasti hrudní páteře mohou úzce napodobovat skutečné viscerální symptomy. Jasně obhajoval použití manipulace páteře pouze po důkladném vyšetření (včetně lékařských diagnostických a laboratorních testů, pokud je to nutné). Tento důraz na diferenciální diagnostiku významně ovlivnil i jeho vlastního syna (John McMillan Mennell) a Jamese Cyriaxe. Používání technik diferenciální diagnostiky k indikaci použití spinální manipulace se pak stalo běžným jak v klinické praxi, tak i ve filozofii výuky mladšího Mennella a mladšího Cyriaxe.

John Mennell ovlivněn otcem i nadále vzdělával lékaře v umění a vědě v oboru spinální manipulační terapie. Jeho neocenitelný příspěvek na tomto poli je uveden v jeho textu „The Musculoskeletal System: Differential Diagnosis from Symptoms and Physical Signs“.

James Cyriax (father of orthopedic medicine)

Věnoval svůj profesní život zlepšování nejen svých vlastních dovedností, ale také dovedností „indiferentních“ fyzioterapeutů a lékařů. Jeho největší dar oběma profesím je v jeho klasické knize Textbook of Orthopaedic Medicine, Volume I. V této knize položil základy logického myšlení v metodice, klinicky odůvodněné, diferenciální diagnostiky, kterou nazval „selektivní testování tkáňového napětí“. Tato klinická filosofie měla neodvolatelně změnit způsob, jakým fyzioterapeuti mysleli, učili a praktikovali.

Z řádek výše vidíme, že samotný termín „manipulativní terapie“ se týká jak osteopatie, chiropraxe, tak i fyzioterapie.

VÝVOJ FYZIOTERAPIE (FYZIKÁLNÍ TERAPIE) VE SVĚTE

Masáž byla pravděpodobně nejčasnější a nejpoužívanější manuální intervence. Již v roce 1584 na Cambridge University v Englandu přednášel Dr. Timothy Bright o využití jak masáží, tak i vodoléčby a cvičení.

Na konci 18 st. a začátkem 19 st. Per Henrik Ling (1776–1837) švédský fyziolog, instruktor gymnastiky a šermíř poukazoval na fakt, že aktivní a pasivní cvičení, může mít přínosný, terapeutický účinek.

Florence Nightingalová (1820-1910)

V druhé polovině 19. st. roste poptávka po masážní terapii i v dalších oblastech medicíny. Více sester absolvovalo specializovaný výcvik, aby se stalo masérkami. V roce 1894 byla založena The Society of Trained Masseuses. A konečně v roce 1944 The Chartered Society of Physiotherapy. Studenti přicházeli z celého světa, například Američanka Mary McMillan, kterou američtí terapeuti láskyplně nazývají matkou fyzikální terapie.

Ačkoli všechny tři byly založeny na stejném základě, během následujících 100 let však byla fyzikální terapie, osteopatie a chiropraktika předurčena cestovat velmi odlišnými cestami. Chiropraxe a osteopatie jsou stále kategorizovány jako alternativní medicína a mohou být prospěšné pro pacienty. I když v zemi svého původu se osteopatie spojila s lékařskou profesí, chiropraxe zůstala konkurenceschopná a autonomní vůči medicíně. Nicméně, kořeny fyzikální terapie dodnes spočívají ve spolupráci s lékaři. Např. v USA fyzikální terapie byla uznána The American Medical Association v roce 1936 a nadále udržuje silné vazby s lékaři.

V 50. letech 20. století začali fyzioterapeuti z celého světa zkoumat, rozvíjet a organizovat pole své působnosti:

  • Robin McKenzie „náhodně“ vyléčil jednoho ze svých chronických pacientů a během několika let učil své metody a filozofii po celém světě. Měli bychom mu poděkovat za dvě věci:
  1. nejprve nám ukázal, že manuální techniky často nejsou jediným nebo dokonce nejvhodnějším přístupem k nápravě bederní dysfunkce,
  2. definoval jednu z hlavních kontraindikací pro manipulaci s bederní páteří, tj. odchylku od neurologických příznaků.
  • Geoff Maitland z Austrálie se učil techniky od lékařů fyzikální medicíny, osteopatie, chiropraktiků a od kostířů. V roce 1965 byl pozván do Británie, aby učil své manipulativní techniky. Využil příležitosti a ukázal, jak lze jemnými, opakujícími se pohyby před manipulací, přesněji dosáhnout pohybové bariéry. Použití těchto jemných a bezpečných mobilizací se stalo nedílnou součástí školení v manuální terapii.
  • Freddy Kaltenborn z Norska a Stanley Paris z Nového Zélandu již přednášeli o manuální terapii. Kaltenborn postupoval jiným stylem hodnocení a mobilizace na základě vznikající biomechaniky MacConailla. Tím konkuroval Maitlandovi v používání tkáňového napětí a reakce. Důležité však je, že společně zdůrazňují podstatnou úlohu fyzikální terapie při rozvoji manipulačních technik.
  • Jenny Hicklingové byla jedním z nejvýznamnějších terapeutů Jamese Cyriaxe. S její pomocí bylo zavedeno používání pohybových diagramů pro kvantifikaci koncepce pohybových bariér.
  • Gregory Grieve, absolvent manipulační terapie od Jamesa Cyriaxe a také byl ovlivnění Maitlandem. Založil The Manipulative Association of Chartered Physiotherapists.

V roce 1973 Gregory Grieve spolu s Alanem Stoddardem a Jamesem Cyriaxem hovořili před Britskou ortopedickou asociací o použití manipulace páteře při rehabilitaci. „Fyzioterapeut“, který byl v těchto dnech považován za samozřejmost, byl následně vyzýván k promlouvání na lékařské konferenci.

Vývojem ortopedické manuální terapie (OMT) po světě, vyšlo najevo, že některé ústřední organizace budou nezbytné. Na konferenci The World Confederation of Physical Therapy (WCPT) v Dánsku v roce 1970 byla skupina terapeutů pověřena prací s WCPT na vytvoření první podskupiny The International Federation for Orthopaedic Manual Therapy (IFOMT). Mezi výbory a konzultanty patřili McKenzie, Paris, Kaltenborn, Maitland a Grieve, společně s dánskou terapeutkou Hanne Thorsen. Tato hlavní skupina terapeutů prostřednictvím doporučení standardů a stanovování vyšetření pokračovala v podpoře expanze vlivů IFOMT, a tím vlivu OMT na celém světě.

PRŮKOPNÍCI MANUÁLNÍ MEDICÍNY A ZNÁMÉ OSOBNOSTI V OBLASTI FYZIOTERAPIE NA ÚZEMÍ TEHDEJŠÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY A NA ÚZEMÍ DNEŠNÍ ČESKÉ REPUBLIKY

Jednu z největších zásluh u nás na poli manipulačních technik má prof. MUDr. Karel Lewit, DrSc.,   který se systematicky zabýval manuální medicínou a radiologii páteře. Profesor Lewit vytvořil základy manuální medicíny v ČSSR. Z historického hlediska jejího vývoje má ale manuální medicína kořeny v chiropraxi a osteopatii. Pan prof. Lewit se seznamovat s prací D. C. Čápové Michaelisové, která pracovala, jako chiropraktička v Americe a po návratu do ČSSR působila na neurologické klinice Kamila Hennera, kde pracoval i on sám. Za vydatné pomoci profesora Jana Jirouta se také zajímal o vyšetřovací techniky s využitím RTG záření (neuroradiologii). V roce 1954 společně s docentem Karlem Obrdou založili Rehabilitační společnost J. E. Purkyně, později nazývanou Sekce pro Manuální medicínu, nyní Myoskeletální společnost.

Neměli bychom opomenout dodnes velice prakticky používanou metodu (kombinaci vyrovnávacích cvičení, mobilizací žeber a uvolňování kostrče – per rectum) a uznávanou osobu fyzioterapie Ludmilu Mojžíšovou, která pracovala jako zdravotní sestra a později asistentka na Fakultě tělesné výchovy a sportu. Její přístup byl skutečně novým osobitým pohledem na problematiku manuální terapie.

Další zásluhy na poli fyzioterapie v tehdejší ČSSR má prof. Vladimír Janda, DrSc., který se věnoval funkčním svalovým poruchám ve vztahu k celému organizmu a vypracoval jejich podrobnou diagnostiku, kterou poté převzala do praxe i manuální medicína.

Jeden z protagonistů tzv. Pražské myoskeletální školy byl Doc. MUDr. František Véle, CSc, neurolog, kineziolog, fyzioterapeut a skvělý pedagog. Zabýval se hlavně neurofyziologií, elektromyografií a motorikou. Jako vedoucí katedry fyzioterapie FTVS realizoval nové pojetí výuky fyzioterapie, stál u zrodu magisterského studia fyzioterapie a byl garantem specializace fyzioterapie funkčních poruch hybného systému.

Doc. MUDr. Eva Rychlíková, CSc, žákyně a blízká spolupracovnice prof. Lewita v oblasti manuální medicíny, svou výzkumnou prací dosáhla také významných poznatků na poli vertebroviscerálních a viscerovertebrálních vztahů.

Na poli celé fyzioterapie potom nesmíme zapomenout na pana prof. MUDr. Václava Vojtu, českého a německého lékaře, dětského neurologa, autora metody reflexní lokomoce nazývané Vojtova metoda, a pana prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D., fyzioterapeuta, odborně se zaměřujícího především na pohybovou patologii dětí. Od roku 1998 byl členem lékařského konsilia, které pečovalo o tehdejšího prezidenta Václava Havla. Mezi laickou veřejností je znám díky své fyzioterapeutické péči o vrcholové české sportovce a je zakladatelem konceptu dynamické neuromuskulární stabilizace (DNS).

ZÁVĚR

Z přiloženého textu vyplívá, že manuální terapie, manuální medicína a manipulační techniky jsou nástroje, které slouží všem výše zmiňovaným oborům (chiropraxe, osteopatie, fyzioterapie). Její kořeny sahají až ke kostířům, nebo i dále. Nemůžeme tedy říct, že někdo má akreditaci k provedení manipulace, natož mu brát právo k provedení manipulace. Každopádně můžeme říct, že časem a zkoumáním se manipulační terapie stala přístupem, který je potřeba provádět správně, zodpovědně a přesně, všemi těmito zmíněnými obory.

Především skrze výuku zahraničních osteopatů a chiropraktiků se v současné době manipulační techniky dostávají i do rukou masérů a kondičních trenérů. Tato skutečnost by mohla vracet manipulační techniky zpět do minulosti, kde byla lidovou technikou (jako za doby kostířů). Mohla by se tak stát v čele s praktiky s mnohdy nedostatečným vzděláním nebezpečnou.

Z předchozího textu může vycházet hned několik otázek. Tyto otázky se mohou týkat omezení, nebo úplného zákazu MT, či po správné edukaci například umožnit provádění MT všem. Můžeme se také zamyslet nad tím, jak a v čem jsou všechny výše uvedené profese propojeny a kde se naopak rozchází. Které z těchto oborů zahrnují dostatečné teoretické vzdělání pro praktikování MT a které naopak překypují dostatečnými praktickými dovednostmi a kdo by všechny tyto aspekty měl vlastně posuzovat?

Budeme rádi za jakoukoliv diskusi, protože právě diskuse je od toho, aby nás posouvala dál.

AUTOR:

MAJA ŠPIRITOVIĆ 1,2,3

1 Fakulta tělesné výchovy a sportu, Katedra Fyzioterapie, Univerzita Karlova, Praha
2 Centrum pohybové medicíny Pavla Koláře
3 Revmatologický ústav, Praha

LITERATURA

COLLOCA, Christopher J.; KELLER, Tony S.; GUNZBURG, Robert. Biomechanical and neurophysiological responses to spinal manipulation in patients with lumbar radiculopathy. Journal of manipulative and physiological therapeutics, 2004, 27.1: 1-15.

EDMOND, Susan L. Joint Mobilization/Manipulation-E-Book: Extremity and Spinal Techniques. Elsevier Health Sciences, 2016.

EVANS, David W.; LUCAS, Nicholas. What is ‘manipulation’? A reappraisal. Manual therapy, 2010, 15.3: 286-291.

GYER, Giles; MICHAEL, Jimmy; DAVIS, Ricky. Osteopathic and chiropractic techniques for manual therapists: A comprehensive guide to spinal and peripheral manipulations. Singing Dragon, 2017.

HARVEY, Emma, et al. Spinal manipulation for low-back pain: a treatment package agreed by the UK chiropractic, osteopathy and physiotherapy professional associations. Manual therapy, 2003, 8.1: 46-51.

JONES, Emily. THE HISTORY OF MANIPULATIVE THERAPY: A BUILDING BLOCK FOR PHYSICAL REHABILITATION. 2017.

LEWIT, Karel. Manipulative therapy in rehabilitation of the locomotor system. Butterworth-Heinemann Medical, 1999.

MAIGNE, Jean-Yves; VAUTRAVERS, Philippe. Mechanism of action of spinal manipulative therapy. Joint bone spine, 2003, 70.5: 336-341.

PARIS, Stanley V. A history of manipulative therapy through the ages and up to the current controversy in the United States. Journal of Manual & Manipulative Therapy, 2000, 8.2: 66-77.

PETTMAN, Erland. A history of manipulative therapy. Journal of Manual & Manipulative Therapy, 2007, 15.3: 165-174.

RYCHLÍKOVÁ, Eva. Manuální medicína: průvodce diagnostikou a léčbou vertebrogenních poruch. Maxdorf, 2016.

SONG, Xue-Jun, et al. Spinal manipulation reduces pain and hyperalgesia after lumbar intervertebral foramen inflammation in the rat. Journal of manipulative and physiological therapeutics, 2006, 29.1: 5-13.

Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Florence Nightingalová [online]. c2020 [citováno 22. 03. 2020]. Dostupný z WWW: <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Florence_Nightingalov%C3%A1&oldid=18244086>

Wikipedie: Otevřená encyklopedie: František Véle [online]. c2019 [citováno 22. 03. 2020]. Dostupný z WWW: <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Franti%C5%A1ek_V%C3%A9le&oldid=17392882>

Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Václav Vojta [online]. c2020 [citováno 22. 03. 2020]. Dostupný z WWW: <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=V%C3%A1clav_Vojta&oldid=18232063>

Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Pavel Kolář (fyzioterapeut) [online]. c2019 [citováno 22. 03. 2020]. Dostupný z WWW: <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pavel_Kol%C3%A1%C5%99_(fyzioterapeut)&oldid=17732013>

Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Ludmila Mojžíšová [online]. c2019 [citováno 31. 03. 2020]. Dostupný z WWW: <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ludmila_Moj%C5%BE%C3%AD%C5%A1ov%C3%A1&oldid=17265291>

Všechny fotky jsou převzaté z internetu.